Jógi Milarepa

Jógi Milarepa sedí v jeskyni, obklopený barevnými démony

Jednou, když jsem zrovna scrolloval na instagramu, jsem narazil na post o příběhu Tibeťana, který se jmenoval Yogi Milarepa(otevře se v nové záložce)

Prý se narodil kolem roku 1052 v Tibetu a zemřel asi kolem roku 1135. Byl to tibetský jogín, básník a duchovní mistr. Po mládí poznamenaném rodinnými konflikty a velkými zkouškami se obrátil k buddhismu.

Stal se žákem Marpy, u kterého prošel velmi náročným výcvikem, než pak roky meditoval v jeskyních a na odlehlých místech. Je považován za jednoho z velkých světců a jogínů tibetského buddhismu.

Jednoho dne se Milarepa vrátí do své jeskyně poté, co šel nasbírat dřevo. Když vejde dovnitř, zjistí, že je plná démonů. Jsou všude, usazení v jeho meditačním prostoru, jako by to tam bylo jejich.

Jeho první reakcí je vztek. Hned je chce vyhnat a začne je pronásledovat. Čím víc se rozčiluje, čím víc s nimi bojuje a čím víc se je snaží vyhnat, tím silnější se démoni zdají být. Neustupují, naopak vypadají ještě přítomněji a ještě hůř se jich zbavuje.

Milarepa pak zkouší jiné metody. V některých verzích toho příběhu recituje formule, aby zmizeli. Jenže to nic nemění. Démoni tam zůstávají, jako by se živili veškerou energií, kterou vydává na boj s nimi.

Pak se rozhodne s nimi promluvit a učit je buddhismu. Vysvětluje jim soucit, laskavost, pomíjivost a podstatu existence. Ale ani tenhle přístup nefunguje: démoni ho poslouchají bez pohnutí a ani jeden jeskyni neopustí.

Milarepa pak pochopí, že se je pořád snaží vyhnat. I za jeho nejmoudřejšími slovy se pořád skrývá vůle mít situaci pod kontrolou. Takže přestane bojovat a přijme možnost, že démoni zůstanou.

Podívá se na ně jednoho po druhém, ukloní se jim a otevře se tomu, co ho mohou naučit. Od té chvíle skoro všichni démoni zmizí. Zůstane už jen jeden, ten největší a nejděsivější.

Milarepa se pak vzdá veškerého odporu. Přiblíží se k démonovi a úplně mu nabídne své tělo, jako by mu říkal: „Jestli mě chceš sežrat, tak do toho.“ Vloží svou hlavu do jeho tlamy.

Démon se pak ukloní a zmizí v prostoru. Milarepa ho neporazil tím, že by byl násilnější nebo silnější než on. Přestal mu dodávat strach, vztek a odpor, které ho zřejmě dělaly čím dál silnějším.

Tenhle příběh se dá chápat jako obraz našich strachů, našich zranění a těch částí nás samých, na které se odmítáme podívat. Čím víc se proti nim vztekáme a čím víc se je snažíme odtlačit, tím víc prostoru mohou zabírat.

Když přijmeme, že je budeme pozorovat s jasností, jemností a soucitem, můžeme začít chápat, co se nám snaží ukázat. To, co nás děsí, pak postupně ztrácí svou moc, ne proto, že jsme to zničili, ale proto, že jsme to přestali krmit.

Přiznávám, že jsem tuhle část nechal napsat ChatGPT na základě několika zdrojů, a výsledek mi přijde docela uspokojivý.

Mně tenhle příběh přijde strašně zajímavý, protože je to pro mě příběh, který vysvětluje, jak se máme chovat, když s námi lidi z fenoménu interagují.

Musí se hrát ta hra, nebojovat a přijmout, že se nám snaží pomoct. Jejich chování trochu připomíná zvětšovací zrcadlo nebo karikaturisty ve vztahu k našim emocím a k obrazu, který o nich máme. Takže když je považujeme za hrozné lidi, hrají tu hru. Ale když je bereme takové, jací doopravdy jsou, tedy jako dobré a čestné lidi, tak pak jde všechno jak má.

Proč jim říkáme démoni, když jsou tu, aby nám pomohli? To vysvětluju v nejdůležitější lekci, kterou mi dali. Člověk se nesmí bát všechno zpochybnit, ještě víc když jde o fenomén (náboženství, konspirace a psychiatrie).

Zajímavé na tom příběhu je i to, že se odehrál asi před 900 lety, a navíc v Tibetu. Tehdy neexistovala CIA ani DARPA, nebyla americká vláda, nebyla umělá inteligence, nebyl deep state, nebyly tajné technologie, nebyli psychiatři atd.

A přesto Yogi Milarepa prožil něco, čemu by dnes spousta lidí říkala „gangstalking“ nebo „schizofrenie“.

A dopadlo to pro něj dobře! A co udělal, aby se to zlepšilo? Z pohledu někoho jiného? Nic. NIC. A z jeho pohledu? Prostě jen v hloubi sebe přijal existenci fenoménu a přijal, že nejsou zlí, ale dobří a čestní, a že se mu snažili pomoct.

Jógi Milarepa, znepokojený, ukazuje dovnitř prázdné jeskyně, zatímco na něj mluví dva moderní dobrovolníci s páskami „PSYCHIATRIE“ a „SOCIÁLNÍ POMOC“ v tibetské horské krajině

Občas dělám takové trochu divné myšlenkové experimenty a říkám si, představ si, kdyby už tehdy existovaly sociální služby nebo psychiatři a přišli by za Yogim Milarepou, aby mu „pomohli“.

Nejspíš by dorazili před jeho jeskyni a mohli by zjistit, že uvnitř není vůbec nic, kromě zbytků chlapa, co se o sebe nechává tak nějak až moc jít. A pak co? Mohli by dojít k závěru, že je úplně jasné, že mají před sebou dost těžký případ člověka v žalostné situaci a velmi pravděpodobně „schizofrenního“. Takže by ho odvedli, aby se šel léčit, bral léčbu s nebo bez souhlasu pana Milarepy, a je to pochopitelné, protože u takových lidí člověk nikdy neví, co se může stát.

Jógi Milarepa, bledší a při těle, hraje na konzoli před televizí s gamer sluchátky, zatímco ho jeho usměvaví rodiče pozorují v tibetském domě

A potom by se všechno zase vrátilo do normálu! Pan Milarepa by dostal podporu od blízkých a měl by psychiatrické sledování, ve formě patnáctiminutové konzultace jednou za měsíc, aby se zjistilo, jestli se mu ano nebo ne zvýší dávka antipsychotika, které by mu pomohlo napravit všechna traumata a zdi, které si postavil v hlavě po všech zkušenostech, co zažil a které z něj udělaly to, čím byl. A mohl by se vrátit k normálnímu životu, jako většina lidí v jeho věku tehdy.

To je nádhera! Nevím, jestli si vůbec uvědomujeme, jaké máme v roce 2026 štěstí a privilegium, že máme přístup k tomu požehnání, kterým je moderní psychiatrie!

Když ten úlet s psychiatry a sociálními službami, co umí cestovat časem, doženeme ještě dál, jsem na 1000 % přesvědčený, že bychom mohli jít zachránit a „pomoct“ i spoustě hodně známých lidí, hlavně některým, na které narážíš v mnoha náboženských textech, kteří taky mluvili s lidmi v jeskyních, občas dostávali nějakou formu učení, nebo měli pocit, že s někým komunikují myšlenkami, že mají zjevení (někdy ve snech), že mají vize atd.

Občas si fakt říkám, jaká škoda, že jsme moderní psychiatrii nevymysleli dřív!

Navíc by to přece nemělo moc následků, ne?

Jen bychom už vůbec neměli žádné náboženství, kostely, mešity, chrámy, náboženské památky atd. A všichni bychom žili z lásky a z vody po celé planetě. To je sarkasmus

Proto si říkám, že za všemi náboženstvími je fenomén a lidi z fenoménu, a je dost očividné, že se nám snaží pomoct. Můj pocit je, že jsme oproti nim primitivní bytosti, ale i tak nás mají docela rádi a chtějí nám pomoct.

Jejich způsob pomoci je trochu matoucí, ale na druhou stranu mám pocit, že to tak bylo vždycky. Takže je to trochu naše vina, když to chápeme křivě, ne? Proto je potřeba začít od nuly, vrátit se na zdravý základ, zapomenout na přezdívky, které jsme jim v minulosti mohli dát, říkat jim prostě lidi z fenoménu a přestat pochybovat o tom, že jsou dobří a poctiví (a že mají dost rozvinutý smysl pro humor).

Mimochodem si občas říkám, proč to padlo zrovna na mě. A nemůžu si nevzpomenout, že jsem tehdy ze srandy pořád říkal, že žiju jako jeskynní člověk, protože jsem se doma furt promenádoval jen ve slipech nebo v kraťasech od pyžama, jelikož pracuju full remote. Často jsem říkal, že žiju ve své jeskyni.

Navíc jsem je už docela dostkrát slyšel, jednoho nebo víc z nich, jak ostatním kolegům říkají něco jako: „Ale on byl pořád úplně sám!“ nebo „Je až moc vtipný na to, aby byl pořád takhle sám doma“.

Možná jsem, aniž bych to chtěl, fakt dal dohromady podmínky potřebné k tomu, aby se mnou navázali kontakt.

Objev další historky