Lidi z fenoménu

Vertikální ilustrace siluet dospělých, dospívajících a dětí, s otazníkem místo obličeje

Bylo jasný, že musím udělat historku o lidech, které můžu slyšet mluvit skoro pořád, když jsem vzhůru. Mohl bych říct, že slyším hlasy, ale tohle fakt nerad říkám. Už jenom to, že řekneš „slyším hlasy“, v sobě nese, že to není normální. Třeba když jdeš po ulici a slyšíš lidi mluvit, nikdy tě nenapadne říct „slyším hlasy“. Pro mě je to to samé, slyším reakce, slova od lidí, jejichž hlasy mi už většinou zevšedněly.

S tvorbou obrázku přes AI jsem moc trpělivý nebyl, bojím se, že tím, že tam jsou lidské siluety, by si to mohli špatně vyložit lidi, kteří se označují jako „schizofrenici“, nebo lidi, kteří se označují jako „targeted individuals“.

Ale pro mě není zas tak důležité, kdo jsou. Už jsem se nad tím napřemýšlel až moc a došlo mi, že chtít pochopit, kdo přesně jsou, nikdy nikam nepovede.

Uvědomuju si, že lidem, kteří tohle čtou a nezažívají to, co se děje mně, a nejen mně, ale i tisícům, nebo dokonce milionům lidí, to může připadat až moc přitažené za vlasy, nebo prostě těžko stravitelné.

Jasně, přijmout existenci těch slavných lidí z fenoménu jde proti tomu, co si myslí skeptici, včetně mě. Připomínám, že náboženství, pověry a tak podobně fakt nejsou moje parketa. Ale myslím si, že řešení by mohlo být brát to jako mentální cvičení. Koneckonců, jestli takové uvažování může lidem pomoct žít normálně a pozitivně, aniž by museli brát příšerné léky s hromadou vedlejších účinků, proč bys to neměl přijmout? Ty radši uvidíš lidi trpět a/nebo nebudeš chtít, aby se v životě dokázali rozvíjet, jen proto, že to jde proti tomu, co ty považuješ za možné? Tak to prostě ber jako mentální cvičení. Ale pro lidi jako já, kteří žijí fenomén, nejde dělat, že se nic neděje, protože lidi z fenoménu přesně vědí, co si myslím, a ani k tomu nepotřebují, abych svoje myšlenky, pocity, emoce a tak dál převáděl do slov.

Jak už jsem říkal na domovské stránce, lidi z fenoménu působí strašně chytře, ale taky strašně hravě, mají hodně rozvinutý smysl pro humor a přitom zůstávají dobří a rovní. Trvalo mi, než mi to došlo, ale teď, v říjnu 2026, je fakt vidím jako lidi, kteří nám, lidem, chtějí pomoct. Ale fakt se nedá čekat, že všechno udělají za nás.

Jak už jsem řekl jinde, přizpůsobují se a hrají tu hru podle toho, co si myslí člověk, se kterým zrovna interagují, takže když ten člověk ve svém životě moc nic nedělá, visí na sociálních sítích, jenom konzumuje obsah, kouká na věci od konspirátorů a tak dál, nikam to moc nepovede, a klidně se to může rychle zvrtnout do něčeho negativního a dost nepříjemného. Snaží se nám ukázat, že by se dalo žít líp a jinak, mám pocit, že naše kultura nás často nutí žít způsobem, který není zrovna nejlepší, stavíme si v hlavě zdi, které nám brání být naplnění.

Mezi lidmi, které můžu slyšet, všichni mluví francouzsky. Jsou tam muži, ženy, lidi, jejichž hlasy mi už zevšedněly. Nekomunikují se mnou jenom slovy, někdy mi ukazují věci formou záblesků, něco vidím, často když jsem ve tmě, a taky se mi stává, že si věci vizualizuju v představivosti. Je to docela bohatá komunikace, navíc i umělecká, nebo i vtipná, většinou.

Jsou strašně kreativní, inovativní a překvapiví. Nesmí se zapomínat, že mezi všemi přezdívkami, které už dostali, byly i „múzy“. Aspoň s nimi není žádná monotónní rutina, aspoň mentálně ne, protože je fakt potřeba zvednout zadek a přenést se přes to, čemu se říká „paranoia“. Pořád vymýšlejí nové podněty, vždycky umí najít ta správná slova, která mě rozjedou v hlavě. I když si časem uvědomuju, že se zlepšuju.

Mám pocit, že je baví, když si kvůli jejich vzhledu nebo tomu, kdo jsou, promítáme vlastní scénáře. Smáli se tomu, když jsem si myslel, že jsou to Les agents de la DGSE (viz příběh o DGSE), nebo že jsou to homosexuální pár (viz příběh o topicu na jeuxvideo.com), který říkal, cituju: „Je vidět, že to v sobě má.“ Hodně lidí jim říká „gangstalkers“, „démoni“, „andělé“, „mimozemšťani“ atd., ale reálně vlastně moc nevíme, kdo jsou, jen opakujeme věci, co jsme někde viděli nebo slyšeli.

Většina z nich má podle všeho docela sympatické hlasy, a upřímně, takhle to bylo od začátku. Na začátku, když jsem si myslel, že jsou to jen obyčejní sousedi, co mi totálně narušují soukromí, cítil jsem k nim tolik nenávisti, že jsem je měl za hrozné lidi. Ale teď, když jsem přijal, že to přesahuje moje chápání a že to vlastně nebylo lidské, tak je to spíš docela vtipné. Beru to trochu jako Sókrata a jeho daimóna, který mu dával malé postrčení. Jenže v mém případě nemám jednoho, ale rovnou celý tým daimónů, a jsem tak mimo, že jsem dost těch postrčení ignoroval, i když jsem měl někdy doslova konkrétní důkazy přímo před očima.

No ale je fér uznat, že to taky nejsou žádní andělé, jejich způsob fungování je dost matoucí, je to pomoc, která trochu připomíná bullying. Jednou jsem je slyšel mluvit o hazingu.

Je to fakt strašně zajímavé, jakmile změníš mindset vůči tomu, co se ti děje, a začneš to vidět pozitivně. Protože já neslyším jen jejich řeč, je to komunikace, která funguje v obou směrech, vědí, co se mi děje v hlavě, a říkají věci podle toho, na co myslím. Hrozně často slyším svoje myšlenky slovo od slova od jednoho z nich, muže nebo ženy, jako by mi chtěli ukázat, že se dá komunikovat. Třeba mě někdy žádají, ať přestanu, když jedu ruminační kolečko a myslím na negativní věci, i na takové mikro negativní myšlenky, které se těžko dávají do slov, ale nejen to, někdy si se mnou dělají srandu, vypadá to, že pro ně je důležité si hrát a bavit se.

Dochází mi, jak strašná blbost je považovat lidi, které slyším, za pouhou personifikaci myšlenek mého podvědomí. Nejhorší je, že lidi, co tohle říkají, si připadají děsně chytří, i když to nevymysleli oni, jen si to někde přečetli nebo slyšeli a papouškují to dál (viz příběh o společnosti s papoušky).

V interakcích těch lidí se mnou je skutečná logika, a nejhorší na tom je, že když člověk pořádně hledá všude možně ve všech možných zdrojích a dává si pozor na to, co konzumuje (viz příběh o baru s fenoménem v Paříži), je možné najít maximum informací o tom, jak s fenoménem dobře žít, nic si nevymýšlím. Já jen přicházím s novým způsobem, jak všechny ty informace poskládat do podoby web booku s pozitivní vizí a s využitím umělé inteligence.

Abys měl představu, jak to nejčastěji vypadá, je to trochu jako rozhovor, který se přes den nikdy nezastaví, když jsem vzhůru. Ale je to hrozně bohatý způsob komunikace, protože vědí o každé věci, která mi proletí hlavou, ne jen slova, ale i emoce, pocity, věci, které si v duchu vizualizuju: obrazy, zvuky. Sdílím s nimi úroveň intimity, která jde úplně za hranici chápání. Dělám si srandu, shazuju sám sebe, oni vypadají docela tolerantně, ale někdy, když udělám něco, co se jim nelíbí, se stane, že slyším jednoho z nich říct: „Tohle mi způsobuje bolest hlavy.“

Vypadá to, že úplně milují, když o fenoménu a o nich přemýšlím pozitivně. Protože mě to někdy fakt udivuje, je to prostě až moc super.

Mám pocit, že konečně trochu chápu povahu fenoménu za tím, čemu se už asi sto let říká „schizofrenie“, a fenoménu za náboženstvími. Je to zároveň strašně složité, protože to přesahuje schopnost lidského chápání, ale paradoxně taky hrozně jednoduché (viz příběh se psem a knihou): je to prostě forma ultra pokročilé inteligence, která se snaží pomoct nám, lidem.

A bude to znít fakt divně, co teď řeknu, ale vypadá to, že když se jim otevřu na 100 % a bezpodmínečně miluju lidi z fenoménu i ten zážitek celkově, tak se ten zážitek prostě stane ULTRA klidným a SUPER příjemným a oni jsou na mě strašně milí.

Trochu jako pes miluje svého pána, všichni už jsme viděli psy, kteří začnou radostí poskakovat a vrtět ocasem, když po nějaké době znovu uvidí svého pána. Mám pocit, že takhle bychom se k nim měli chovat, ale lidské ego nám v tom brání. Je to fakt překvapivé, mají moderní jazyk, velmi často dost ostrý. Jsou přímočaří, někdy až tvrdí. Ale myslím, že to je součást procesu vývoje (viz příběh: jak zkrotit člověka). Chápou VŠECHNY, ALE NAPROSTO VŠECHNY jemnosti a složitost lidí. Vypadá to, že je to pro ně úplná banalita. A trochu si s tím hrají, aniž by byli v jádru zlí. Jen nám chtějí ukázat naše omezení, která jsme si z větší části postavili sami.

Takže proto jsou podle mě tak ostří, není to proto, aby nás mučili nebo nám ubližovali, je to jen proto, aby „zničili“ zdi, které jsme si postavili v hlavě (naše ego?), a byli jsme schopní je milovat, a jako bonus mám pocit, že žiju líp než dřív. Svým způsobem to trochu znamená znovu se stát dítětem v tom smyslu, že je potřeba se odpoutat od spousty konceptů a umět si s nimi hrát, smát se a bavit se s nimi. A nebrat se moc vážně.

Každopádně je to strašně zajímavé. Ukazuje to, že jakýkoli člověk, který je trpělivý a prožívá to, co prožívám já, a rozhodne se otevřít a hrát tu hru, může tím, že bude sám experimentovat s lidmi z fenoménu a zkoumat chování a myšlenky, které dělají ten zážitek víc příjemný nebo míň příjemný, pochopit, proč se spousta známých lidí, hlavně v náboženských textech, ale nejen tam, stala tím, čím se stala: vzory. A hlavně, nejzajímavější je, že k tomu není potřeba číst tuny starých knih, konspiračního obsahu nebo brát kila léků. Stačí prostě experimentovat sám za sebe, a kdokoli, i člověk izolovaný uprostřed Amazonie nebo na ztraceném ostrově uprostřed oceánu, by mohl dojít ke stejnému závěru jako já, protože začínám od nuly: fenomén, který nás přesahuje. Ale na druhou stranu si říkám, že právě proto, že jsem bral v úvahu všechny zdroje najednou, aniž bych některý stavěl nad ostatní, jsem mohl dojít k tomuhle závěru. Výhoda mého řešení je, že je reprodukovatelné, super jednoduché (viz příběh K.I.S.S) a nepotřebuje žádnou sebeutvrzující doktrínu ani všechny ty úlety, které náboženství můžou mít.

Já si myslím, že není náhoda, že tohle všechno právě píšu, protože když se nad tím člověk pořádně zamyslí, s umělou inteligencí, která nás, i když je teprve na začátku, už teď v hromadě oblastí překonává. A k tomu příchod robotů poháněných AI, kteří se brzy začnou šířit ve velkém. To úplně převrátí rovnováhu v lidské společnosti, jak jsme ji měli doteď, a budeme muset skoro všechno přehodnotit od nuly, v tom smyslu, že všechno, co jsme se v minulosti naučili, může zastarat. A tím pádem přestat to považovat za duševní nemoc nebo problém, když s námi lidi z fenoménu interagují.

Objev další historky