Je to příběh, co je trochu překvapivý, ale fakt se to stalo takhle.
Kulička v nose
Jednou, 11. února večer, si pamatuju, že venku byla tma a byl jsem v obýváku se svou manželkou, a slyšel jsem lidi z fenoménu, jak se mnou mluvili.
Už nevím, jak jsme se k tomu dostali, není to úplně snadný, fakt je potřeba si uvědomit, že je slyším celý den, ale stejně to zůstává přirozený, většinou pořád zvládám normálně fungovat.Ne vždycky to tak bylo, když mi ještě nedošlo, že mám co do činění s lidmi z fenoménu
Každopádně si pamatuju, že tam byl jeden s hlubokým, dost působivým hlasem, který mi nadával.
A nevím, jestli to byli oni, nebo já, ale začal jsem si ve své představě vizualizovat děsivý červený obličej.
A je to pro mě trochu zmatený, to uznávám, ale mám dojem, že tam byl ještě jiný kolega z fenoménu, který říkal věci typu:Zmenši toho démona
Nebo třeba:Představ si toho démona se směšným vzhledem
Upřímně, přesně do detailu už si to nepamatuju.
No a pak jsem se, nevím proč, rozhodl hrát tu hru a zkusit si představit to, čemu by se dalo říkat „démon“, v nějaké směšné podobě, která vůbec není děsivá.
Už přesně nevím, jak to probíhalo, každopádně vím, že to trvalo docela dlouho.Je dobrý vědět, že paralelně s tím jsem dál normálně žil, komunikoval se svou manželkou atd.
Tak jsem si začal představovat/vizualizovat postavičku Titiho/Tweetyho z Looney Tunes. Nemohl jsem ho sem dát, jinak by se ChatGPT zasekl kvůli autorským právům a tak.
A už přesně nevím, co se dělo potom, ale pořád jsem mohl slyšet, jak mi ten „démon“ nadává.
Tak jsem si pak řekl, že toho démona zmenším na co nejmenší možnou věc !
Řekl jsem si, že ho zmenším na paintballovou kuličku (teda říkám tomu paintballová, ale je to kulička do vzduchovky).
A když jsem to říkal, vizualizoval jsem si úplně malou žlutou kuličku do vzduchovky. Myslím, že mě to napadlo proto, že Titi/Tweety je žlutý, tak jsem si asi řekl, ještě menší než tohle, úplně pidiaturní, a tak jsem si nejspíš představil úplně malou kuličku, no prostě.
A zapomínám spoustu detailů, ale potom mám dojem, že už jsem toho „démona“ neslyšel, jak mi nadává.
A mám dokonce dojem, že mi skoro gratulovali i další kolegové.
A potom jsme se zas vrátili do té rutiny komunikace s lidmi z fenoménu, takové trochu kryptické. Komunikace trochu kryptická, trochu navázaná na to, co si myslím a co dělám, ale někdy taky na vedlejší témata, překvapivé podněty a tak. No prostě rutina.
No a druhý den potom jsem vstal hodně brzy, abych si šel zahrát footvolley.
Mám dojem, že v té době mi někteří z nich vyčítali, že moc nevycházím z domu a že se nezačleňuju mezi ostatní.
Může se zdát samozřejmé začít sportovat a dělat aktivity s dalšími lidmi, abys byl mezi lidmi atd., kvůli pohodě, aby ses cítil líp, ale je potřeba si uvědomit, že v době, kdy se tenhle příběh odehrává, už to bylo asi 5 let, co jsem denně žil to, co se mi děje, aniž bych tomu rozuměl a aniž bych našel lidi, kteří by mi opravdu doopravdy chtěli pomoct.
Dny i noci jsem trávil tím, že jsem nad tím, co se mi dělo, přemýšlel dokola a stěžoval si na to, a na ty lidi, co mě obtěžovali, aniž bych fakt moc chápal, proč se mi to děje. Jako spousta lidí jsem se snažil najít řešení na internetu.
Kvůli tomu jsem zajel do dost nezdravé rutiny, kde jsem se v zásadě spokojil s tím, že jsem přes den pracoval z domova na dálku, ráno a na začátku odpoledne, pak jsme spolu šli do posilovny a moc dalších aktivit jsme nedělali.
Hlavní důvod byl ten, že v noci jsem spal hodně špatně, jako spousta lidí, kteří si na sociálních sítích stěžují na „gangstalking“, „targeted individual“ atd.
Každopádně, i přes únavu a nedostatek kvalitního spánku jsem se konečně dokopal k tomu dělat kolektivní sport, foot-volley.
Bylo to fajn, ale bylo to v 6 ráno, takže nic moc po tom, co jsem spal jen pár hodin.
No a ten den jsem se po tréninku, který trval hodinu, vykoupal, protože je to příjemný, ale taky abych se ochladil a dostal ze sebe všechen ten písek.
No a potom jsem se, mám dojem, ještě prošel po pláži a pak jsem se kolem 10 vrátil domů.
Už nevím, co jsem pak doma dělal, ale podle videa, které jsem našel v galerii a které je datované na 12. února ve 13:18, si pamatuju, že jsem seděl na stoličce před malým stolkem, co máme v kuchyni.
Jak se mi často stává, když se koupu a ponořím hlavu pod vodu, občas to vypadá, že mi nějaká voda zůstane zaseklá v nosní dutině. A někdy si toho všimnu až o několik hodin později, třeba když skloním hlavu a z nosu mi najednou začne téct voda.Já vím, je to trochu nechutné/divné, ale stává se to.
No a tak jsem se vysmrkal, aby ta voda, co byla uvnitř zaseklá, vyšla ven.
A když jsem se vysmrkal, podíval jsem se do papírové utěrky a uviděl malou žlutozelenou kuličku.
V tu chvíli, když jsem tu malou kuličku uviděl, jsem si hned znovu vybavil situaci, která se odehrála den předtím.
A napůl jsem se usmíval a napůl jsem byl takhle: 😮
Za celý život se mi nikdy nestalo, že by se mi v nose objevilo něco takového.
Už mockrát se mi stalo, že jsem měl trochu černé nudle, když jsem byl na místech s hodně znečištěným vzduchem nebo když jsem něco dělal při pracích, ale nikdy jsem v nose neměl takovou kuličku.
Vypadalo to skoro jako semínko, nevím, v tu chvíli jsem si říkal, co s tím mám jako dělat? Nejdřív jsem si řekl, že to dám do květináče s hlínou, abych viděl, jestli z toho něco vyroste.
Ale pak jsem si to rozmyslel, rozmáčkl jsem to a hodil do koše.Byl jsem ve stresu a trochu jsem z toho měl vítr, protože když se to spojí s tím, co se stalo den předtím, říkal jsem si, že je to „démonická“ kulička 🤣
Trochu toho lituju 😢 S odstupem jsem si jistý, že to bylo udělané tak dobře, že by z toho fakt byla rostlina nebo kytka.
Je to dost brutální, ne? Jaká je pravděpodobnost, že se stane něco takového? Nejpravděpodobnější je, že se mi ta kulička nebo semínko dostala do nosu, když jsem se ráno po foot-volley tréninku koupal. Jenže den předtím nešlo nijak říct, že se to stane. Ne snad?
Takže lidi z fenoménu, o kterých se mluví mimo jiné v náboženstvích, nejsou jen lidi, kteří můžou v přímém přenosu vědět, co si myslím, ještě než stihnu dát slova vlastním myšlenkám. Komunikace jede oběma směry, slovy i obrazy, a nejen to, i všechny moje myšlenky, emoce atd., které denně cítím. Dělají to, jako by to byla úplná banalita!
Taky umí takovéhle kouzelnické triky. Takové, co úplně nabourávají chápání toho, co je možné udělat a co ne.
Tak by mě fakt zajímal názor těch, kdo tvrdí, že „gangstalkers“ jsou lidi z nějaké tajné organizace, kteří na chudácích dělají experimenty skoro na úrovni mučení. Jak by mi mohli dát do nosu kuličku den po tom, co jsem to řekl? A ještě navíc pomocí nějaké super špičkové technologie nebo technologie utajené před zbytkem světa?
A pro ty, kdo tvrdí, že ty hlasy, které slyším, jsou prostě jen ztělesněné myšlenky přicházející z mého nevědomí nebo podvědomí, jak by to moje tělo mohlo vědět, když se tahle kulička dostala do mého těla až až druhý den náhodou?
Zvlášť když v té době, předtím a/nebo potom, už si nevzpomínám, tu byl jeden muž, jehož hlas je mi povědomý, řekl bych dost starší muž, hlas bonvivána, řekl bych, který docela pravidelně, několik dní po sobě, říkal:To ti to mám říct v jakém jazyce?
Zkrátka, pro mě už není pochyb, že jsou to lidi z fenoménu, o kterém se mluví hlavně v náboženstvích.
To ale neznamená, že jsem už tehdy pochopil, že to myslí dobře a že se mi snaží pomoct. Pak mě ještě dost vystrašili, částečně i kvůli mně. Ale ten moment byl důležitý, abych si uvědomil, co se vlastně dělo.
