Krátký příběh ve 4 obrázcích, který ukazuje, jak podle mě většina lidí zachází s tím, co se děje mně, ale hlavně spoustě dalších.
Pod kobercem
Jsem prostě jen chlap, člověk jako ty, co čteš tuhle stránku, nechovám se jinak než většina lidí.
Děje se mi něco, co nedokážu vysvětlit, protože nás to prostě všechny přesahuje.
A není vůbec snadné to „dokázat“. Dokonce si myslím, že to ani dokázat nedokážu, ale myslím, že dokážu přesvědčit!
Mám pocit, že se nikdo doopravdy nesnaží pochopit, co se děje.
Experti mluví o bludu, většina lidí říká, že to neexistuje, a problém je vyřešený.
Pro mě je blud černá skříňka, ve které jsou věci, kterým se nikdo nesnaží porozumět.
Jenže já nelžu, opravdu je slyším (a jde to ještě dál než jen je slyšet!), takže by se dalo říct, že ty hlasy vytváří můj mozek. Někde v mém mozku přece musí být část určená k vytváření těchhle hlasů.
A jak vysvětlit všechnu tu složitost v tom, jak mluví? Lidi, které můžu slyšet, jsou skuteční lidé, každý má svůj vlastní hlas, svůj vlastní způsob mluvy, jiné výrazy, někdy někteří použili slova, která jsem neznal (Le kufar moment třeba)
To už je přece jen trochu moc na to, aby to byla personifikace mého podvědomí, ne?
Proto si myslím, že nic nestojí dát tomu šanci, zkusit tomu věřit, experimentovat a nespoléhat se jen na existující experty (náboženství, psychiatry, psychology atd.). To ale neznamená, že všechno existující stoprocentně odmítám.
Ale dělám si, co chci, a tím, co dělám, neohrožuju nikoho ani sám sebe.
Ve svém přístupu jsem skoro až vědecký, ale upřímně mám pocit, že tomu, čemu se v roce 2026 říká vědecký rámec, je moc omezené.
Jak chceš narvat do vědeckého rámce něco, co nás všechny přesahuje?
Přitom to není, jako by to bylo něco nového, skoro všechna náboženství mluví o vševědoucnosti, všudypřítomnosti atd.
