Analogie s automechanikem

Na zdi autoservisu je namalovaný nápis „PSYCHIATR“, překrytý červeným transparentem „GARAGISTE“, který mechanik v montérkách právě dopíná ze štaflí; jeho klient to sleduje vedle auta. Dole je namalovaný název „Analogie s automechanikem“

Od té doby, co tenhle fenomén začal, jsem několikrát bral antipsychotika. Poprvé to bylo po prvním „telepatickém“ navázání kontaktu, ke kterému došlo na konci roku 2021 nebo možná začátkem roku 2022.

Uvědomuju si, že je těžké brát někoho vážně, když říká takovéhle věci, když mluví o „telepatii“.

Ale tehdy jsem to takhle prožíval. Nic si nevymýšlím, vím, že se to čte těžko.

Po téhle epizodě jsem si řekl, že to asi bude to, čemu se říká schizofrenie. Je to škoda, protože jsem na tu epizodu potom na dlouho zapomněl, přitom tu noc (pamatuju si jen jednu noc, už nevím, jestli to trvalo víc dní) jsme si já a tahle skupina „francouzských sousedů expatů“ „vyměňovali“ myšlenky.

Pamatuju si, že jsem jim pokládal otázky jako:

„Jste z budoucnosti?“

„Jaký rok? 2500? 3500?“

„Jste mimozemšťani?“

Nejhorší je, že to byla docela srdečná výměna, na obě strany, v tu chvíli jsem z toho byl úplně nadšený, přišlo mi to strašně strašně cool, já, co jsem fanoušek „technologií“. No prostě

Zapomněl jsem strašně moc detailů, protože už je to dávno, a vypadá to, že můj mozek tu epizodu vytěsnil, jako by to pro mě bylo tak zvláštní, že jsem přešel do popírání.

Mám pocit, že jsem o tom mluvil se svojí ženou a že jsem jí říkal, že jsem se asi určitě stal schizofrenikem. Říkal jsem si, že to přece není možný, atd.

A i když jsem dál každý den slyšel ty „slavné francouzské expaty odvedle“, už jsem neměl tuhle zkušenost, kterou jsem považoval za moc divnou na to, aby byla skutečná.

No nic. Po tomhle jsem se rozhodl zajít za psychiatrem, který mi předepsal Risperidone, v malé dávce.

No nic, bral jsem to pár měsíců. Vypadalo to, že to s těmi telepatickými komunikacemi pomáhá, protože potom už žádné nebyly a v noci jsem dokázal spát víceméně normálně. Přes den jsem je ale pořád mohl slyšet, klidně i v noci. Ale ten lék měl ze začátku, protože to bylo nové, uspávací efekt, trochu mě sejmul a díky tomu jsem i tak usnul. Takže jsem byl spíš spokojený.

Měl jsem sklon tajit před svojí ženou, že to pořád pokračuje, protože jsem ji nechtěl děsit, a hlavně jsem chtěl zůstat pozitivní a neschytat sloní dávku.

Nebudu na téhle stránce rozepisovat svůj příběh s antipsychotiky, protože to může být klidně na samostatnou stránku.

Ale čím jsem si jistý, je to, že jsem na 1000 % přesvědčený, že sahat po lécích není řešení pro lidi, kteří prožívají to, co prožívám já. Je to můj názor a tak to sám u sebe dělám. Nikoho nenutím, aby mě následoval.

A abych to vysvětlil, vymyslel jsem analogii s automechanikem

Představ si, že máš problém s autem a rádio nejde vypnout, takže pokaždé, když jsi v autě, slyšíš rádio, a navíc je to rádio, které se neposlouchá příjemně a mele nepříjemné věci, co bolí až chirurgicky přesně, jako by to bylo ušité na míru.

Tak co uděláš? Půjdeš za expertem na problémy s autem a rádiem: za automechanikem.

Necháš mu svoje auto a co za to vlastně čekáš?

Že dostaneš svoje auto zpátky takové, jaké je teď, jen bez rádia, které je pořád zapnuté.

Ale představ si, že když si auto vyzvedneš, už není jako dřív...

Převezmeš svoje auto a co zjistíš? No, objevíš, že má tvoje auto navíc přívěs o 400 kg, už není tak hezké jako dřív a jeho světlomety vypadají unaveně.

Mám takový pocit, že tady něco není v pořádku, ne?

A to není to nejhorší...

Když se podíváš dovnitř auta, dojde ti, že je tvoje auto pomalejší než dřív a už nereaguje jako dřív, a navíc zjistíš, že to rádio je pořád ještě furt zapnuté. Automechanik tě uklidní a řekne ti, že to tak prostě je, že to nefunguje ze dne na den, že může trvat měsíce, než lék zabere.

A třešnička na dortu, tvoje ruční brzda úplně změkla, i když předtím byla rovná a tvrdá!

To je v roce 2026 normální, psychiatři jsou přece experti na tuhle věc a očividně to funguje skvěle.

Takže musíš dál brát Risperidone, koneckonců, proč to zpochybňovat? Ty, kdo sis na svoje auto vždycky dával pozor, se najednou ocitneš s přívěsem o 400 kg navíc, se všemi těmi dalšími vedlejšími účinky, a „problém“ pořád není vyřešený.

Ale to nevadí, když ten lék po několika měsících nefunguje a rozhodí fungování tvého organismu

Může se přejít do několikaměsíční přechodové fáze, aby se změnila léčba a přešlo se na jinou několikaměsíční léčbu.

Abilify zase nezpůsobuje problém s přívěsem vzadu za autem ani měkkou ruční brzdou, ale na oplátku z auta udělá roztřesenou a hyperaktivní věc.

Tvoje auto možná bude mít v noci, když je zaparkované, trochu problém zůstat na místě, ale to nevadí, protože automechanik ti doslova řekne: „je taky SOS lék, který pomáhá zůstat v noci na místě“.

No nic, přestanu mluvit o autech, myslím, že analogie s automechanikem už narazila na svoje limity.

Když se na mě psychiatr obrátil a řekl mi, ať používám tohle antipsychotikum s jeho kámošem SOS, aby mi to pomohlo usnout, i když už tak mám problém se na spaní přirozeně odpojit.

A když k tomu ještě ten lék, kterému psychiatr říkal SOS, byl ve skutečnosti prášek na spaní, tak mě to fakt znechutilo.

Došlo mi, že mě psychiatr má za pěknýho blbce a že tu situaci prostě jen řešil tak, jak ho to naučili v lavicích na fakultě.

V ordinaci, zezadu viděný pacient v košili se vzory říká „… slyším lidi mluvit, aniž bych je viděl…“ psychiatrovi v bílém plášti, který sedí za svým stolem pod diplomem z psychiatrie; nad hlavou psychiatra je myšlenková bublina se zlatým retrívrem, který vrtí ocasem

Možná je to ode mě trochu přehnaný, ale jak to vidím já, tak když pacient přijde k psychiatrovi a řekne mu, že „slyší hlasy“, tak si myslím, že on hned dostane dávku dopaminu.

V hlavě je asi trochu jak zlatej retrívr, co začne vrtět ocasem, když má radost.

Musí mu tam naskakovat hromada spojení ve stylu „Oh yeah, antipsychotikum ! Problem solved“

Z mojí osobní zkušenosti, protože co si budem, možná o tom můžu mluvit líp než psychiatři. Líp než neurologové.

Protože k dnešnímu dni, v roce 2026, když si v představivosti začnu vizualizovat šimpanze ve žlutým tričku, co drží kameru, tak to prostě nejsou schopní vědět, pokud jim to neřeknu.

Lidi z fenoménu, o kterých se mluví hlavně v náboženstvích, ti naopak nemají žádný problém vědět, na co myslím, co si vizualizuju v představivosti.

V obýváku s béžovými stěnami sedí na parketách zelenooranžová andulka vedle prázdného bidýlka, okno je dokořán otevřené do stromu

Jak to vidím já, způsob, jakým se dneska „léčí“ schizofrenie, vypadá, že funguje, ale vůbec to není deterministický, psychiatři ti to sami řeknou, musí se zkoušet hromada léčeb, než se dojde k uspokojivýmu výsledku, a přitom jsou to léčby, který tak moc rozhazují hormonální rovnováhu, že to trvá měsíce, nebo i roky.

Pro mě je říkat, že antipsychotika fungují „proti schizofrenii“, jako říkat, že ustřihnout andulce křídla je řešení, jak jí zabránit vyletět oknem.

Jasně, funguje to, ale očividně to není správný řešení.

Už se ani nedostane na bidýlko a navíc mám pocit, že je přirozený, aby ta andulka vyletěla oknem.

To tě donutí se zamyslet

Postava řídí s úsměvem, oči má nahrazené červenými srdíčky, z autorádia vychází bublina ve tvaru blesku „PHENOMENON FM“ a hlásí „Satanizujeme svět a nikdy neříkáme opak toho, co si myslíme“

Jak to vidím já, slyším lidi, jak se mnou mluví, nebo jak mluví mezi sebou tak, abych to slyšel.

Jasně, mluví trochu krypticky, ale není pochyb, že jsem fakt v kontaktu s nějakou formou inteligence, a ne zrovna ledajakou, i když tě někdy nechávají myslet si opak

Takže proč vlastně neexperimentovat? Začal jsem zkoušet různý věci: občas jsem blafoval, abych pochopil, jak tihle „expat sousedi“ mají vždycky náskok, zkoušel jsem nahrávat, ze začátku jsem se jich zkoušel ptát nahlas, potom myšlenkou, přečetl jsem hromadu věcí na internetu, zkoušel jsem změnit svoje chování, zkoušel jsem s nima vtipkovat, a párkrát jsem z toho měl pozitivní feedbacky. Taky jsem nad tím strašně moc dumal, protože co si budem, ze všech těch věcí, co jsem od nich od začátku mohl slyšet, je potřeba to třídit. A je toho strašně moc.

Trvalo mi asi 5 let, než jsem měl na lidi z fenoménu stoprocentně pozitivní pohled.

Zachránilo mě to, že jsem se hyperfokusoval na to, že jednou na „začátku“ jeden z nich „zařval“ „Jsi strašně vtipnej !!!“, pak i na spoustu dalších spíš pozitivních věcí, na to, že někteří z nich mluví úplně jinak než já, že občas používají slova, který jsem neznal, třeba „kuffar“.

A po nějaký době, když jsem pochopil, že musím změnit způsob, jak přemýšlím a jak se chovám, jsem si vzpomněl, že jsem na internetu četl, že na vytvoření nových návyků jsou potřeba 3 týdny.

A od tý chvíle jsem se začal opravovat, rozpoznávat patterny ve svým způsobu myšlení a tak dál. A od tý doby to bylo čím dál pozitivnější.

Ale takhle je to samozřejmě dost hrubý shrnutí.

A vlastně si uvědomuju, že když to dělám takhle, docházím nakonec ke stejnýmu závěru jako spousta náboženských textů, který vyprávějí příběhy mytických postav.

Analogie s automechanikem

Objev další historky